Napsali o nás

Od novinové redakce přes volnou nohu k pohádkám

Publikováno v listopadu 2020 na Novinářském inkubátoru

Host on-line semináře Novinářského inkubátoru Tomáš Nídr vypráví, jak se dá uživit jako nezávislý žurnalista. Zahraniční reportér původem ze Slaného žije už několik let v peruánské Limě, ale jeho reportáže z Jižní Ameriky si stále můžete přečíst v českých novinách. Nejen o tom, jakou roli v jeho životě hrály shody náhod, co mu přináší novinařina na volné noze a jak se dostal k pohádkám, si přečtěte v následujícím rozhovoru.

Zdroj: Novinářský inkubátor

Začínal jste svoji kariéru v roce 2001 v zahraniční rubrice Mladé fronty Dnes. Proč jste si vybral právě tu?

Zahraniční události mě vždycky víc bavily než ty žabomyší české války. Ale důležité je říct, že já jsem si to vlastně nevybral. To byla shoda náhod. Během studií politologie na UK jsem vyzkoušel různé brigády a zjistil, že srovnávat zboží do regálů mě nebaví, že chci dělat něco, co souvisí s oborem mého studia. Jako politolog máte tři základní možnosti. Můžete se nějakým způsobem motat kolem politiků, třeba jako asistent. Druhá možnost jsou neziskovky a třetí je práce v médiích. Vždycky mě bavilo psát, takže noviny pro mě byly logickou volbou. Poslal jsem tehdy na podzim 2001 e-mail do všech slušných českých periodik, že jsem student a že bych chtěl pracovat v redakci, klidně zadarmo. Ze všech novin se mi ozval jenom šéf zahraniční rubriky Mladé fronty. Když jsem přišel do redakce, posadil mě ke stolu a řekl: „Tenhle počítač je teď volný.“ Měl jsem odvahu, že jsem ten e-mail napsal, a zároveň i štěstí, že si ho šéf zahraniční rubriky MF DNES přečetl. Kdyby mi tehdy odpověděl sporťák nebo šéf kulturní rubriky, ubíral by se možná můj osud úplně jiným směrem. Ale odpověděl zahraničář.

Jak dlouho vám trvalo se prosadit?

Pracoval jsem bez platu půl roku jako editor. Jakmile zjistili, že mi to jde, mohl jsem chodit pravidelně na služby dvakrát třikrát týdně a dostával jsem za ně honorář. Trvalý úvazek mi nabídli v roce 2005. V té době v redakci nikdo nedělal Afriku a Latinskou Ameriku. Mě oba ty kontinenty bavily výrazně víc než třeba Asie, proto jsem si o ně řekl a začal kvůli tomu studovat španělštinu. Byly ale jen doplněk k mému hlavnímu regionu, kterým byla Francie.

V redakci jste pak od roku 2006 zastával funkci zástupce vedoucího zahraniční rubriky. Po třech letech jste se rozhodl odejít do světa. Co bylo impulzem k opuštění redakce?

To byla souhra více věcí. Pracoval jsem tam už osm let, a přišlo mi dobré dát si dva tři roky oddech. Bylo mi dvacet devět a prostě jsem si řekl: „Hele nemáš holku, nic tě tady v Česku nedrží. Proč tu bejt a nepoznávat svět na vlastní oči.“ Spouštěčem byla ekonomická krize roku 2008. Do té doby panovaly v českých novinách „zlaté časy“. Byly peníze na cestování, díky kterým jsem se dostal s Mladou frontou například na Kubu nebo do Venezuely. Pak ale s krizí přišel úpadek inzerce, což znamenalo propouštění. Tehdy jsem jel místo svého vedoucího, který právě reportážně pokrýval americké volby, na výroční poradu. Tam se sdělovalo, že každá rubrika bude muset propustit jednoho člověka. A já, protože jsem věděl, že výhledově chci jít pryč, jsem se v ten okamžik rozhodl, že půjdu a ušetřím svého šéfa těžkého rozhodování, koho poslat na dlažbu. Rozhodně mě nikdo nenutil, bylo to dlouhodobě chystané a jen jsem rozvažoval, kdy to udělám. A mohu říct, že toho nijak nelituji.

Jak na vaše rozhodnutí reagovali kolegové a známí?

Mému plánu, že si budu cestovat, psát z toho do českých novin a na tom přežiju, se popravdě všichni smáli. Říkali mi: „Rok si budeš cestovat, pak utratíš všechny peníze, co máš našetřený, a vrátíš se do redakce.“ Je to už jedenáct let a zatím jsem se do redakce nevrátil. Jsem vlastně už nadpoloviční čas své novinářské kariéry mimo redakci.

Svoji finanční rezervu už jste za tu dobu opravdu utratil. Uživíte sebe a rodinu jako novinář na volné noze?

Je potřeba být skromný. Dělám věci, které by jiný novinář v mém věku už nebyl ochotný dělat. Šetřím peníze třeba tím, že spím na hostelu, a ne v hotelu. Že by mě bavilo spát s osmi lidmi na pokoji, to mě nebaví. Ale moje priorita je cestovat, vidět věci a dozvědět se něco nového. Na nocleh potřebuji jen internet a střechu nad hlavou.

Kolik článků by musel člověk napsat, aby se, byť skromně, uživil?

To není lehké říct. Záleží spíš na tom, kolik článků vám otisknou. Moje teorie je, že když se omezuje počet editorů a redaktorů, měl by být freelancer celkem žádaný živočišný druh. Ale stále to tak není. Novinář na volné noze se musí snažit vnutit svoje téma do médií. Pak záleží na tom, jestli jste úplně noname a nemáte nikde žádné vazby, nebo jestli už máte navázané kontakty.

Já už to mám relativně jednoduché. Pracoval jsem v novinách osm let. Spoustu lidí jsem poznal v Mladé frontě, mnoho z nich za ta léta, co jsem pryč, odešlo do jiných novin. Téměř všude mám nějaké kontakty. Já znám je, oni znají mě a vědí, že odvedu kvalitní práci. Už mám v zahraničářským kruhu novin vytvořené dobré jméno.

O čem nejraději píšete? A do jakých médií jste se dostal?

Tím, že jsem na volné noze, tak se musím ohánět a nemohu se tematicky moc omezovat. Ale zároveň mám výhodu, že nemusím psát to, co mě nebaví. Takže píši politiku, ekonomiku i o kultuře. Přispívám do ekonomických časopisů typu Euro a Hrot, do společenských jako Reportér. Do toho mám cestovatelské časopisy, kam posílám ty jednodušší věci typu „Vylezl jsem na Machu Picchu a moc se mi to tam líbilo“. Vždycky se koukám na české stopy v exotických krajích, kde se pohybuji, protože mě baví, a navíc se snadno prodávají. Témata jako „Čech v Brazílii má svůj hotýlek“ nebo „Čech v Peru míchá ayahuascu z liány“, vždycky zaujmou. Snažím se najít náměty, aby jejich zpracování bavilo mě, ale aby byly přínosem i pro čtenáře. Baví mě třeba i ekologické věci. Čemu se vyhýbám, to jsou vědecké články, protože tam se vůbec necítím silný v kramflecích.

Nejvíc píši o Latinské Americe, ale snažím se stále ještě držet a jezdit do Afriky, kde to mám rád. V současné pandemické době, když sedím kvůli koronaviru už půl roku tady na zadku v Limě, mě hodně živí Deník N, do kterého píši analýzy od stolu z obou „svých“ kontinentů.

Zmiňoval jste, že honoráře za články nejsou právě štědré. Když ale píšete o různých zemích, musíte tam jet. Jak to je s náklady na cestování? Ty přece z odměny za článek nemůžete pokrýt, ani když budete nejskromnější.

To ne, ale když někam jedete, nenapíšete z té cesty jen jeden článek. Naplánuji si například cestu do Kolumbie, tam nasbírám patnáct různých témat, která zpracuji. Jejich seznam posílám časopisům nebo novinám. V podstatě ode mě nedostanou více než titulek a podtitulek. Z redakcí se mi ozvou, že si z nich vybírají třeba dvě a řeknou: „Hele tohle by se mi hodilo příští týden nebo za měsíc a dám ti na to tolik a tolik prostoru.“ Funguje to zase díky tomu, že už mě znají a vědí, že jejich zadání splním. Když jste nový novinář, který ještě nemá v médiích vazby, budete na to muset jít jinak. Nestačí napsat, že máte super téma, třeba jak v Turecku sklízí lískové oříšky. Musíte mít chuť to rovnou napsat a počítat s tím, že vám to třeba hodí na hlavu, že to nikdo nepřijme.

Pak je ještě další možnost, jak získat peníze na letenku a ubytování. Můžete se domluvit s některým deníkem nebo časopisem, že vás za daným tématem vyšle, i když jste na volné noze. K tomu opět potřebuje jejich důvěru, že to napíšete dobře. Tímto způsobem jsem se dostal minulý rok do sousedního Chile, kdy tam vypukly největší protesty za třicet let od pádu diktátora Pinocheta. Dohodl jsem se s Deníkem N, který mi zaplatil letenku a nějaké další náklady. Výměnou dostal přednostní právo na všechny články z cesty. Co jejich sítem výběru propadlo, jsem využil pro další noviny, které na letenku nepřispěly.

Zní to lákavě, být svým pánem, cestovat… Ale přece jen máte rodinu, a tak času na toulání se po světě už tolik asi není. Hledáte i jiné zdroje financí?

Jasně, že si ten pobyt na volné noze, ten luxus, že si můžu psát co chci, že nemusím chodit na porady a že mě nikdo neúkoluje, kompenzuji ještě dalšími finančními zdroji. Hledám granty. Neziskovky vypisují sem tam nějaké možnosti. Třeba vloni jsem dostal grant, myslím, že dvacet pět tisíc korun, od Solutions Journalism. Psal jsem o tématu chilský boj s obezitou.

A pak mám ještě jeden zdroj, díky kterému si mohu udělat finanční polštář, abych mohl fungovat. Dělám volebního pozorovatele pro Evropskou unii. Poslední dva roky jsem sice nikde nebyl, ale před tím jsem se párkrát účastnil zhruba dvouměsíčních misí. Naposled jsem byl v roce 2018 v Zimbabwe. Je to sice něco jiného než novinařina, ale cestování a poznávání je tam taky.

Zdroj: Novinářský inkubátor

Teď běží crowfundingová kampaň, může pomoci na svět knize vašich pohádek. Jak souvisí práce novináře, korespondenta ze zahraničí, s psaním pohádek?

Spousta dobrých českých autorů a novinářů psala pohádky jako takový vedlejší produkt, třeba Sekora nebo Čapek. Navíc mám malou dceru, pětiletou Sofinku. Ráda poslouchá pohádky a já nerad vyprávím pořád dokola ty samé. Začal jsem nejdřív upravovat českou klasiku, postupně jsem ji předělával víc a víc, až vznikaly úplně nové příběhy. Nakonec se z toho stala až obsese, kdy jsem i třeba cestou ze školky vymýšlel a vyprávěl pohádky nebo Sofinka přišla s nápadem na kloboukové strašidlo a já si lámal hlavu, jakou sladkost by měl některý z hrdinů spořádat, aby se z něj stalo právě kloboukové strašidlo.

Vyzkoušel jsem některé ze svých pohádek i na jiných dětech v České republice. Bylo vidět, že i ony je se zájmem poslouchají a že je baví. Řekl jsem si tedy, že když je mám vymyšlené, byla by škoda je nesepsat. A příchod pandemie to urychlil. Zůstali jsme uvězněni v karanténě a nebylo už na co se vymlouvat, nastal čas ty pohádky sepsat. Navíc manželka Claudia ráda maluje a je dlouhodobě doma, tak příběhy doprovodila svými ilustracemi. Z pohádkové knihy se stal rodinný podnik a doufáme, že se na něj pomocí kampaně podaří vybrat prostředky.

Jitka Krbcová, Novinářský inkubátor