Napsali o nás

Devětatřicetiletý Tomáš Nídr je novinář. Před dvanácti lety se seznámil s peruánskou dívkou. Protože Claudia neumí česky ani anglicky a protože Tomáš může pracovat v podstatě odkudkoliv, rozhodli se žít v Peru. Dnes spolu mají pětiletou Sofinku.

Nídrovi bydlí ve dva plus jedna uprostřed hlavního města Lima. Odtud Tomáš za normální situace vyráží na své cesty. „Obvykle jsem čtyři pět týdnů pryč a nabírám materiál. Pak se vrátím a píšu. S rodinou takhle strávím zhruba dva měsíce a zase odfičím,“ přibližuje svůj způsob života.

Letos na jaře – v Peru se klimaticky blížila zima – se všechno změnilo. „Zvlášť v prvních šesti měsících byla opatření mnohem přísnější než v Česku. Do práce směli chodit jen lidé vybraných profesí, děti nemohly z bytů vůbec, zákaz se týkal i venkovního sportování,“ říká Tomáš s tím, že peruánský lockdown v podstatě trvá dodnes.

„S tím rozdílem, že na ulicích už je plno lidí, protože dva ze tří obyvatel Limy pracují v šedé ekonomice, a když zůstanou doma, nemají na jídlo.“

Česko-peruánská rodina trávila hodně času online komunikací s příbuznými a školkou nebo sledováním pořadů pro děti. Na nedostatek práce si ale Tomáš nemohl stěžovat: psal pro česká média články o epidemiologické situaci v Jižní Americe, pokračoval v pátrání, jemuž se věnuje už několik let – zajímají ho osudy Čechů, kteří na kontinentu zanechali stopu.

Novinkou bylo mnohem víc prostoru na vyprávění pohádek pětileté Sofince. „Oba nás baví pečení, často spolu vaříme. Před časem jsem si vymyslel postavu malé cukrářky a dal dohromady pár zápletek. Sofince se to líbilo a chtěla další příběhy,“ líčí otec, který využil jarní vlnu koronaviru k tomu, že prvních dvanáct povídek sepsal. Například tu, jak porazit koronavirus pomocí vanilkového pudinku.

Tomášova žena Claudia je architektka. Před narozením dcery pracovala v projekční kanceláři – jezdila na staveniště a kontrolovala průběh výstavby. Po porodu se do práce nevrátila. „Mateřská dovolená v Peru je tříměsíční a nechtěli jsme, aby se o Sofinku starala služebná. Zaměstnanci tráví – i kvůli dopravním zácpám – dvanáct hodin denně mimo domov,“ vysvětluje Tomáš.

Rok před epidemií se Claudia chystala nastartovat vlastní živnost: chtěla fotit na zakázku nejmenší miminka.

„Měla už web a všechno, ale pak si našla bulku na prsu,“ říká Tomáš. Po chemoterapii se k původnímu projektu nevrátila. Ví, že svoje děti už mít nemůže, a do focení cizích se jí nechce.

Dva měsíce v roce obvykle tráví Nídrovi v Česku, aby Sofinka mohla být i se zdejšími prarodiči. „Česky umí úplně normálně,“ doplňuje Tomáš, který tady loni strávil týden na horách s českými kamarády a jejich dětmi. I jim před spaním vyprávěl příběhy, v nichž se současný svět míchá s magickými předměty a nadpřirozenými postavami. Všem se líbily. „Hučeli do mě, abych z nich udělal knížku,“ směje se Tomáš.

Došlo mu, že to není špatný nápad. A zeptal se Claudie, která už dříve doma dceři kreslila obrázky, jestli by mu povídky nechtěla ilustrovat. Přidává další okolnost: „V Limě přišlo kvůli koronaviru o práci dva a půl milionu lidí. Není dobrý čas na hledání zaměstnání. Claudia je navíc po onkologické léčbě na štíru s imunitou, takže jsme nechtěli, aby někde chytila covida.“

Tomáš příběhy o malé cukrářce přeložil do španělštiny, aby Claudia věděla, co přesně kreslí. Následující týdny a měsíce si upřímně pochvaluje: „Byli jsme stmelení, ale pochopitelně jsme se báli ponorkové nemoci. Díky knížce jsme měli možnost se bavit o něčem jiném než o covidu, který nám už lezl na nervy. Přeneslo nás to do jiného světa.“ Vydavatel knížky Sofinka a kouzelná cukrárna pořádá na platformě Hithit veřejnou sbírku, kde je možné publikaci podpořit. Do konce listopadu se vybraly přes dvě třetiny cílové částky ve výši 99 tisíc. „Byl jsem dojatej, když jsem zjistil, že pět tisíc přihodila i obec Zlonice u Slaného, kde jsem bydlel,“ říká Tomáš. Svoji zkušenost z pomalu ubíhajícího tvrdého lockdownu v peruánské Limě shrnuje: „Ještě nikdy v životě se mi nestalo, abych devět měsíců trčel jako trubka na jednom místě, navíc zavřený v bytě. Kniha nám pomohla v tom, že se máme pořád rádi.“