Ukázka z 3. dílu, na kterém se právě pracuje
Cukrový příběh
V cukrárně U Sofinky dělají ty nejlepší sladkosti na světě a každý den se tam stane kouzelné překvapení. Tak jako když se Lívancovi museli bránit útoku zákeřně sladkého nepřítele.
Klaudie a Tomáš Lívancovi se kvůli zdraví zákazníků rozhodli ve svém podniku výrazně omezit množství cukru. Ale Sofinka měla za to, že cukr je nad zlato. Na salvu jejích protestů ale nikdo nedal. Rodiče dál pokračovali ve své ofenzívě proti cukru. „Jeho spotřeba už nám přerostla přes hlavu. Vždyť ve skladu ho máme jako pro armádu,“ říkali jí, když sladidlo ubírali z receptů tak, aby to nemělo dopady na lahodnost výrobků.
Přebíjeli se v bláznivých nápadech, kde sypkou látku ještě odstranit. Jednou maminka dokonce vyrukovala s tím, že by závadný cukr měl zmizet i ze jména jejich podniku, protože už samotný název lidi svádí k pojídání nezdravých sladkostí. To bylo moc i na jejího manžela, který ji přesvědčil, že „cukrárna U Sofinky“ by mnoho zákazníků k návštěvě nepřitáhla. Aby Klaudii ojedinělá porážka v bitvě o název firmy příliš nebolela, nabídl Tomáš své choti jako cenu útěchy stáhnutí cukřenek ze všech stolů. „Lidé si aspoň nebudou bezmyšlenkovitě do kávy či čaje házet kostky cukru, kterými si jen hloupě kazí tu správnou chuť horkých nápojů,“ předložil návrh. Klaudii nadchnul tak, že manželovi vlepila sladkou pusu.
Sofinka nad jejich cukrováním otráveně povytáhla obočí. Když jí nařídili, aby sebrala cukřenky ze stolů a jejich obsah vyhodila, jen si smutně povzdechla. Pozvedla víčko na porcelánové nádobce. Nedomrlá kostka, která bezmocně ležela na dně, otevřela drobná modrá očka. „Holčičko, nemůžeš dopustit, aby tato snaha o postupné vyhlazení cukru z povrchu zemského uspěla! Pomoz nám a nebudeš litovat!“ promluvila na ni.
Dívka přikývla. Podle pokynu mluvícího cukříku Krychláče z Dačic, vzala všechny zbývající krystalky. Odnesla je k rybníku, hodila je do mokřadu poblíž jeho břehů a pronesla domluvené zaklínadlo: „Kostky jsou vrženy. Vstanou noví bojovníci, prapor sladký zavlaje.“ Cukr dopadl na úrodnou půdu. Z bahna, které bílé krychličky pohltilo, začala růst cukrová třtina. Její špičatá stébla vyrážela prudce vzhůru, jako by byla s mraky na kordy.
Sofinka splašenému růstu sladké trávy přihlížela s otevřenou pusou. Než ji zaklapla, ozvaly se z bujného porostu bubny a poté chorál: „Ktož jsú cukří bojovníci a sladkosti jeho.“ Třtina se rozhrnula a začaly z ní vystupovat desítky nadměrných kostek a homolí. Byla to cukrová armáda, jejíž členové dívce sahali až po pás. Řadili se do zástupu a pochodovali s flintou z vydlabané třtiny přes rameno. Další v rychlém tempu mačetami sekali úrodu a stébla stavěli do kupek. Ač byl výrazně menší než ostatní cukří vojáci, vše měl na povel Krychláč z Dačic.
S kloboukem na hranaté hlavě stál na hrázi rybníka, šermoval rukama a burácel: „Do zbraně, cukřané. Zformujte jednotky. Vpřed, vpřed!“ Sofinka jen zírala: vždyť před jejíma očima začínají přípravy na válku. Ještě před hodinou by ji nenapadlo, že se v jejím koutě světa něco takového může stát.
„V cukru je síla. Lidstvu snahu omezit naši spotřebu pořádně osladíme,“ chvástal se bojechtivý velitel před nastoupenými jednotkami. Hned na to dal pokyn, aby jeho armáda vzala útokem Sofinčin domov. „Ale vždyť jsem vám pomohla,“ lomilo děvče nešťastně rukama. „Jsem mimořádně rafinovaná kostka cukru, takže umím využívat válečné lsti. Smiř se s tím, že jsi pro mé plány posloužila jako užitečný idiot,“ vysmál se jí Krychláč.
„Takže to bylo jen sladké mámení? Kdybych věděla, jak se mi odvděčíš, roztloukla bych tě na moučku,“ vykřikla. „Po bitvě je každý generálem,“ odfrkla pohrdlivě krychle. Sofinka tak pochopila, že cukr může být dobrý sluha, ale také velmi zlý pán. Podívala se kostce do jejích bledě modrých očí a uviděla v nich chladnou nenávist. „Krychláči, jdi… No, fuj. Ještě kvůli tobě budu sprostá,“ rozčílila se.
Chtěla se na něj vrhnout, ale dva svalnatí vojáci ji ke svému veliteli nepustily. Pevně ji drželi. a tak dívka jen bezmocně sledovala, jak kostky dokázaly pravdivost rčení, že nejlepší obranou je útok. Překvapivým úderem snadno zabraly cukrárnu. Vyhnaly z ní zákazníky a personál zajaly. Na znamení vítězství z budovy, kolem které začaly vršit hradbu ze sladkých cihel, strhly štít U Sofinky. Místo něj umístily nápis U bezedné cukřenky. Uvnitř si na stůl stoupla homole Markus von Zuckerberg, která přes svou rozsáhlou síť spolupracovníků pomocí různých polopravd vylepšovala ve světě pověst cukru. Na rozkaz svého velitele Krychláče se Markus chystal udělat se Sofinčinými rodiči krátký proces.
Zamračené kostky s pendreky připravenými k ráně je předvedly doprostřed podniku. „Obvinění Tomáš Lívanec a Klaudie Lívancová nejen že úmyslně vyvolávali strach z cukru a postupně snižovali jeho podíl ve svých receptech…. Co hůře, provinili se nejtěžším zločinem, když plánovali z povrchu planety vyhladit všechen cukr. Naštěstí jim v tom naše speciální vojenská operace zabránila,“ užíval si von Zuckerberg slastně svoji roli žalobce i soudce v jedné osobě. „Ale to není pravda. Zcela překrucujete naše činy. Cukr jsme chtěli v rozumné míře, která neškodí lidskému zdraví, dál používat,“ bránil se Tomáš.
„Nepřáli jsme si však být na cukru dál tak závislí. Neschováte do sladkých slovíček, že tady proti nám vedete dobyvačnou válku,“ doplnila ho nesdolně Klaudie. „Mlčte, vy cukrářští ztroskotanci a samozvaci! Nemáte právo na obhajobu,“ zařval na ně von Zuckerberg neurvale. „Odmítali jste nás? Tak se námi nyní zalknete. Ve jménu sladké budoucnosti lidstva vás odsuzuji k zasypání cukrem zaživa,“ řval, až mu krystalky od křivých úst létaly. Dav kostek jásal.
„Ne! Mám pro ně lepší trest, aby naše pomsta byla jaksepatří sladká,“ přerušil jednání údajně nestranné spravedlnosti rázným hlasem Krychláč z Dačic. Názorně tak ukázal, jak vypadá vláda jednoho cukru. „Necháme vás žít, ale budeme vás mučit přisypáváním cukru do otevřených ran. Budete trpět při sledování toho, jak svět před námi postupně padá na kolena v touze po další špetce,“ hlásal.
Shromážděné kostky bouřily ještě více a pak na oslavu svého neomylného vůdce skandovaly: „Jeden cukr vládne všem, jeden nám všem káže.“„Vyhoďte je ven a do našeho podniku už je nepusťte,“ poručil Krychláč. Lívancovi i jejich věrný pomocník David Kynutý skončili na dlažbě.
Nejenže přišli o své živobytí, ale byli vyhnáni i ze svého domova, protože bydleli v patrech přímo nad cukrárnou. Utečenci prozatímně nalezli útočiště u penzistek Ludmily Opatrné a Glorie Hrabánkové, které si v jejich kuchyni přilepšovaly k důchodu mytím nádobí. „Musíme využít toho, že jste v době útoku neměly směnu a cukři nevědí, že patříte k nám. Pošleme vás na výzvědy, abychom zjistili, co přesně má Krychláč za lubem,“ navrhnul Tomáš.
Odvážné seniorky souhlasily, že k válce nervů jsou připraveny. Vydaly se jako dvě obyčejné zákaznice do svého oblíbeného podniku poklábosit nad moučníkem. Lidí, kteří se s násilnou výměnou majitelů cukrárny bez velkých okolků smířili, bylo více než dost, takže se mezi klienty ztratily.
Každá si u hranatého číšníka objednala jiný dortík, ale shodně jako na povel se jim zkroutily rty hnusem. To, co měly na talířku, bylo nechutné. Okupanti zjevně nevěděli, že dobrého cukráře šlechtí uměřenost. I když je cukr pro sladkosti základní ingredience, nesmí přebít všechny ostatní složky receptu. Jinak se z dezertu stane jen odporný tlamolep.
Obětavě do sebe nasoukaly několik soust, pak provedly husarský kousek. Mrkly na sebe a vydaly se k toaletám. Jakoby omylem vzaly za kliku dveří, za kterými nebyly záchody, ale schodiště vedoucí k bytu Lívancových. Znuděná kostka na stráži zabírala prostor od zábradlí až ke zdi. Těžce se zvedala, aby důchodkyně vykázala z nepřístupného prostoru.
Ale to už mohutná Glorie Hrabánková, která před důchodem strávila život jako pěvkyně na prknech opery, spustila známý hit: „Cukře, ach zlato. Jsi můj sladký kluk a já po tobě moc toužím.“ Kostka na tokající dámu jen nechápavě pomrkávala. Když se ni pěvkyně vrhla celou svou vahou, povalila ji a s chutí se do ní zakousla. Stráž po takovém nenadálém útoku jen chabě kopala nožičkama. Vyzáblá Ludmila Opatrná využila zmatku, protáhla se kolem zápasící dvojice a mrštně vyběhla schody. Pootevřenými dveřmi nakoukla do bytu k Lívancovým. Zatajila dech. Viděla, že útočníci místo předělali ve výkonný cukrovar, ve kterém z kouzelné třtiny pilně rozmnožují své řady.
Vtom uslyšela hlasy. Schovala se za skříň v rohu. Právě přicházel Krychláč z Dačic, který s očima až na hraně svému pobočníkovi Markusovi von Zuckerbergovi něco důležitě líčil. „Musíme s výrobou dalšího cukru pohnout, aby nás bylo nezastavitelně mnoho. Nyní jsme ještě slabí, naše zbraně jsou primitivní. Do týdne se ale rozmnožíme tak, že budeme moci pozemšťany cukrem ládovat horem dolem. Obezita bude naší zbraní hromadného ničení,“ rozkládal velitel.
„Když se lidé stanou na nás závislí a když se kvůli lžičce cukru mezi sebou budou vraždit, budeme nepřemožitelní. Zavedeme jim tu vojnu jako řemen. Ale zatím, než je postupně zotročíme, musíme se snažit navenek udržet klid zbraní,“ pokračoval ve výkladu. „To půjde snadno. Lidem nabulíkujete cokoliv, když jim jde o zachování vlastního pohodlí. Hned začneme přes naše sítě rozšiřovat heslo: ‚Cukrujte, neválčete!‘“ chechtal se von Zuckerberg, když s Krychláčem odcházel.
Ludmila Opatrná zaslechla dost. Věděla, že musejí zahájit manévry hned, než cukři zesílí k nezničitelnosti. Rychle seběhla ze schodů. Vzala za paži paní Hrabánkovou, která si hřbetem ruky otřela ústa, zatímco strážní kostka se zkroušeně ohmatávala ocucané fleky na svém těle. Vyrazily z budovy, před kterou v parku Lívancovi netrpělivě čekali na informace.
Paní Opatrná jim v kostce vypověděla, co vyslechla. Tomáš bojovně prohlásil: „Hodíme jim do těch světovládných plánů chňapku. Zastavíme je, i kdybychom je měli vlastním jazykem olízat!“ „Jenže jak to udělat? Představuješ si to jak Hurvínek válku,“ shodila jeho odhodlání Klaudie.
V tu chvíli začalo lehce poprchávat. Paní Hrabánková ještě celá olepená z toho, jak kostce svými rty důsledně obrousila hrany, začala otevírat deštník. „Neblázněte, Glorie. Pár kapek nás přece nerozmočí. Nejsme z cukru,“ ofrnil se asistent Lívancových.
„Davide, ty stará vojno. Tys na to přišel. Vyřešíme to bez krveprolití!“ praštila se do čela Sofinka. „Prolije se jenom horká voda. Musíme Krychláče a jeho armádu rozpustit,“ pokračovala nadšeně. „To je slovo do pranice, uděláme jim čajový dýchánek. Doma mám celou krabici sáčků značky Boston,“ chytla se nápadu bývalá dějepisářka Opatrná.
Zašli do hračkářství a vyzbrojili se pistolkami na vodu. Tatínek ale na arsenal koukal s pochybami. Nezdálo se mu, že to na cukří bojovníky bude stačit. David, kterého jako vášnivého fotbalového fanouška opakovaně strážci pořádku zkropili silným proudem, nadhodil, že by mohli požádat policii o vodní dělo. Jenže na stanici nepochodili. Její velitel Jan Tupý, který měl zrovna rozečtenou bichli s nápisem Vojna a mír, sotva zvedl oči od fascinujících řádků. „Do věcí mezi cukráři se nehodlám zaplétat. To si vyřešte mezi sebou. Jenom ať ty vaše půtky zůstanou omezeny na cukrárnu a mě do toho nezatahujte.
Já chci mír,“ odmítl žádost o zapůjčení vodního děla. Na slova o tom, že u cukrárny se bude bojovat za zbytek světa, si policejní důstojník Tupý poklepal na hlavu.
Naštěstí rozhovor zaslechl i nadstrážmistr Ludvík Klepetko, kterého přes jeho nažehlenou policejní uniformu nebrala vážně ani batolata s cumlem v puse. „Poslušně hlásím, že chtít něco od šéfa, to je předem ztracená bitva. Ale ty kostky jdou skutečně až na hranu. Když jsem se dnes U bezedné cukřenky rozčiloval nad odporně sladkým čajem, řekly mi, ať si dám pohov. A ještě mi ho přisladily. Tohle si přece nemůžeme nechat líbit,“ stěžoval si dotčeně Klepetko.
Klaudie uražené ješitnosti policejního jelimana pohotově využila. Se sladkým úsměvem ho přesvědčila k tomu, aby náčelníkovi „Chcimírovi“ Tupému vypověděl poslušnost a vodní dělo vyvezl z garáže. Pak už jen zbývalo uvařit kotel čaje, vymačkat do něj bedýnku citronů a naplnit si vařící tekutinou zbraně.
Tomáš útok odstartoval výkřikem: „Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte.“ Dosud studená válka se změnila v pořádně horkou. Začala matka všech bitev.
Lívancovi a jejich přátelé frontálním útokem čajového děla úspěšně ztekli cukrové hradby i jejich obránce, kteří proti nim vyslali spršku střel. Kostky a homole na ně svými třtinovými puškami pálily hrudky cukru. Toho, koho trefily na odhalenou kůži, to nepříjemně pálilo. Ale převaha spojenců na bitevním poli byla díky nasazení kanónu a horkého čaje jednoznačná. Cukr se stal potravou pro dělo. „Neprojdou, nas mnóga! Jednotky z druhého sledu nástup do první linie,“ vřeštěl malý komandýr ze své velitelského stanoviště, které bylo bezpečně schované za komínem.
V zápalu boje si nevšiml, že zůstal generálem bez vojska. „Krychláči, copak ti zcukernatěl mozek? Zastav to šílenství! Přiznej svou prohru!“ volal na něj Tomáš od čajového děla. Ale na hlavu poražená kostka ještě měla v záloze svoji nevyzkoušenou zázračnou zbraň.
„Cukrovku na vás,“ zařval. Chtěl pronést zničující kletbu, která by na celé lidstvo uvalila smrtelnou nemoc. Ale v tu chvíli Ludvík Klepetko, který se sebevražednou odvahou pronikl dovnitř budovy, vystrčil z vikýře pistoli na vodu. Prosťáček měl Krychláče na mušce. „Vzdej se!“ vykřikl na něj. „Nikdy! Budeme bojovat až do posledního cukru,“ odsekl zakrslý velitel.
Policista neměl na vybranou. V zájmu lidstva stiskl spoušť. Ze zbraně vytryskly žhavé výstřely. Zásah!!! „Další slavná porážka na bitevním poli. Ale my se jednou vrátíme a vyhrajeme,“ zachroptěl potrefený generál. Svezl se přes okraj střechy. Po dopadu do okapu mu zazvonila hrana. A pak se Krychláč z Dačič v důsledku zásahu horkým čajem pomalu roztekl. Na frontě u cukrárny byl zase klid. Z dosud vysmívaného nadstrážmistra Klepetka se pro Lívancovy stal hrdina. Od té doby mohl v cukrárně U Sofinky kdykoliv zdarma vychutnávat sladké (ale nikoliv přeslazené) plody vítězství.
Lívancovi se pustili do generálního úklidu, protože se jim podrážky nemohly odtrhnout od ulepené podlahy. Drhli ji rejžáky a splachovali kýbly vody. Cukr tekl proudem. Vyústil do řeky. Ryby, kterým se mohlo nyní oprávněně říkat sladkovodní, ztloustly a skokově se jim zhoršil zdravotní stav. A přesně tak smutně by to mohlo dopadnout s lidstvem, kdyby kvůli zachování svého dosavadního sladkého života nechalo cukr se dál beztrestně rozpínat.