Ukázka z knihy Sofinka a kouzelná cukrárna
Dortový příběh
V cukrárně U Sofinky dělají ty nejlepší sladkosti na světě a každý den se tam stane kouzelné překvapení. Tak jako když táta Tomáš Lívanec dělal dort ve tvaru kočky.
Často se stávalo, že si zákazníci v cukrárně U Sofinky objednávali narozeninové dorty roztodivných tvarů, protože táta Tomáš Lívanec je uměl vymodelovat tak, že vypadaly jako živé. Tentokrát se pustil do kočky.
Udělal korpus z lehkého kakaového těsta a upekl ho v troubě, aby byl krásně nadýchaný. Když základ vychladl, ořezal ho a slepil čokoládovým krémem tak, že skutečně připomínal ležící kočku. Byl to pořádný macek s nebývale velkou hlavou. Ale na přesné proporce Tomáš tentokrát nehleděl – hlavní bylo, aby všichni účastníci oslavy dostali na talířek velký kousek dortu. Zavolal manželku Klaudii a dceru Sofinku, které byly na zdobení krémem a marcipánem ještě větší odbornice než on. Přimalovaly jí velké hnědé oči, dlouhé vousky, roztomilý čumáček, mourovatou srst a uložily ji do lednice, aby ztuhla.
Jen půl hodiny poté se po kuchyni rozlehlo vřeštivé mňau, mňau, mňau. „To snad venku týrají nějakou kočku,“ vyhlížel tatínek z okna. Ale na ulici se nic nedělo. Ozvalo se zase několik krátkých mňau, mňau, mňau – znělo to jako salva výstřelů. „Ne, to je u nás doma. Jako kdyby to vycházelo z ledničky,“ řekla Sofinka a otevřela dveře chladničky.
Ven vyskočila obživlá dortová kočka a protahovala si ztuhlé tělo. „Táto, mámo, necháme se ji, prosím,“ začala okamžitě žadonit Sofinka, která už od školky prosila rodiče, aby jí dovolili mít doma nějakého mazlíčka. „V žádném případě. Sofi, vždyť přeci víš, že restaurace a další stravovací zařízení z hygienických důvodů nemohou mít v provozu zvířata. Co kdyby nějakému alergickému hostu spadnul do cheesecaku její chlup?“ reagoval tatínek, který byl navíc ložený pejskař.
„Ale jáá přeci nemáám žáádné chlupy. Jsem výýhradně z těsta a kréému,“ překvapila kočka všechny tím, že protahovaně promluvila lidskou řečí. „To ale kontrolu z hygieny zajímat nebude, pro ně jsi kočka a basta,“ pustil se tatínek do debaty s čtvernožcem. „Když přijde inspekce, budu jednoduše předstírat, že jsem dort,“ nedalo se zvíře a tatínek cítil, že ztrácí půdu pod nohama.
„Budeme ti říkat Cukrovka,“ navrhla nadšeně Sofinka. „To se do cukrárny úplně nehodí,“ namítla maminka a pokračovala – „co třeba radši Cukrína?“. „Ano, to se mi moc líbí,“ zamňoukalo potěšeně mourovaté stvoření.
Tatínek se cítil, jako by ho někdo držel chňapkou pod krkem, a jen lapal po dechu. Viděl, že dortová kočka už byla přijata do jeho domácnosti, aniž by někdo bral ohled na jeho odpor. „A co vlastně žereš?“ zeptal se Cukríny hrubě.
„Papám jen myši z mandlového těsta a bumbám pouze mléko s kvalitním kakaem. Pozor, žádné náhražky!“ švitořil podivný živočich a přitom si důstojně olizoval svůj marcipánový kožich. „Takový domácí mazlíček se nám prodraží,“ zaúpěl tatínek. Ale mýlil se. Cukrína si přes nákladnou stravu na sebe dokázala velice dobře vydělat. Byla to totiž speciální kočka. Když jí vypité kakao prošlo útrobami a ona ho vyčůrala, nebylo vůbec žluté, ale hnědé a vonělo jako kakao. A nejen že vonělo, ono to bylo opravdické kakao. Nejlepší, jaké kdy Tomáš pil. A protože Lívancovi byli zdatní podnikatelé, kteří každou příležitost uměli využít, tak Cukrínino čůrání hned zařadili do nabídky, a to pod lákavě světáckým názvem „Super Extra Special Kakao“.
A prodávat začali i Cukríniny bobky. To, co dortová kočka vykadila, byla totiž hořká čokoláda nejvyšší jakosti. Uvažovali nad názvem „Kočičí kaka“, ale pak si řekli si, že z marketingového hlediska to přece jen není to nejlepší jméno. A tak výrobek nakonec mazlivě pokřtili jako „Kočičí jazýčky“.
Kromě toho se Cukrína vyplatila i kvůli lovu škodících myší. Když se do hlodavce zakousla svými zuby z cukru, její oběť dostala glykemický šok a pošla. Pyšná dortokočka polapené tvory nežrala, ale nosila svůj úlovek na práh cukrárny. Tatínek se zlobil: „Cukríno, nedávej je před dveře. Ještě si lidé budou myslet, že tu máme myši. To by byla pro reputaci cukrárny zdrcující rána.“ Poručil proto mluvícímu mazlíčkovi, kterého přes počáteční odpor přijal za vlastního, aby skolené škůdce nosil k zadnímu vchodu k popelnicím.
Její úspěšné počínání neušlo všímavému „dobrákovi“, který kvůli Cukríně předložil stížnost na hygienickou stanici. A tak na dveře cukrárny U Sofinky jednoho dne zaklepala hlavní okresní hygienička Hana Nemytá. Byla to špinavá blondýna, která se tvářila tak kysele, jako kdyby bez přestání cucala limetku.
Jakmile ji tatínek spatřil brát za kliku, křikl smluvené heslo: „Čistota půl zdraví!“. Cukrína hned zaujala svou maskovací pozici. Vyskočila na připravený tác na pultě, zatočila se do klubíčka, zavřela oči a předstírala, že je dort.
„Vítám vás, paní hygieničko, čím mohu sloužit?“ hlaholil tatínek s předstíranou bodrostí, ale bylo mu ouzko. Bál se, že by mu kontrola mohla kvůli Cukríně podnik zavřít. „Jsem tu služebně, pane Lívanče,“ ohrnovala Nemytá svůj malý nosík tak, že jí z něj málem spadly zapatlané brýle.
„Dostali jsme na vás stížnost, že v cukrárně máte zvířata, ač dobře víte, že hygienické předpisy tohoto státu to – s výjimkou vodících psů pro slepce – přísně zakazují,“ pokračovala panovačným tónem. Jen zlomek vteřiny předtím ji tatínek zlehka plácl přes prsty:
„Ale prosím vás, lidi si dneska navymýšlejí,“ mávl rukou Tomáš, který se snažil působit sebejistě. „Tak co ty myši,“ vypískla na něj paní Nemytá, která sama připomínala přerostlou krysu. „Jediní hlodavci, co tu máme, jsou tady ve vitríně. Jsou z mandlového těsta. Stojí hodně peněz, ale nevěřila byste tomu, že se najdou lidé, kteří je kupují svým kočkám,“ předváděl tatínek Cukríninu potravu.
„Když už o nich mluvíte, tak i stěžovatel uvedl, že máte v provozu kočku,“ zaútočila úřednice. „To tedy máme. Podívejte, támhle leží na tácu. Je to narozeninový dort. Před chvíli jsem ho dokončil.“
Dosud koženě působící hygienička roztála: „Ta je krásná. Vypadá jako by byla živá.“ Natáhla kostnatý ukazováček a užuž jím šáhla na Cukrínin čumáček.
Jen zlomek vteřiny předtím, ji tatínek zlehka plácl přes prsty: „Paní Nemytá, styďte se. Copak nevíte, že špinavýma rukama se na potravinářské výrobky nesmí sahat?“
„Promiňte, pane Lívanče, když ona je úplně k nakousnutí,“ omlouvala se hygienička. „Kolik za ni chcete? Koupila bych si ji, protože mám dnes narozeniny,“ dodala.
V Cukríně už byla malá dušička, že ji Tomáš, který ji ve své domácnosti původně nechtěl, ještě rád prodá.
Ale ten odpověděl: „Není na prodej. Čeká na zákazníka, který si ji objednal. Ale zítra vám mohu připravit jinou. Zatím prosím vezměte zavděk těmito výbornými ‚Kočičími jazýčky‘, které můžete zapít naším ‚Super Extra Special Kakaem‘.“
Paní Haně Nemyté tyto pochutiny, které prošly Cukríninými střevy, velice zachutnaly. Od té doby do cukrárny U Sofinky, když byla mimo službu, kvůli „Super Extra Special Kakau“ a „Kočičím jazýčkům“ mnohokrát zavítala.
Všichni byli za tohoto nového pravidelného hosta rádi. Jen Cukrínu její časté návštěvy netěšily, protože se musela maskovat za dort hned, jakmile zase uslyšela heslo: „Čistota půl zdraví!“.
